Domkář (domkař) byl majitel domku a malého pole nebo zahrádky. Důležitým zdrojem obživy domkařů bylo často také řemeslo nebo námezdní práce.
Význam tohoto pojmu se měnil s dobou a místem. Proto se můžeme setkat s různými výklady, z nichž žádný není nesprávný. Nejznámější výklad zní, že domkář vlastnil drobné hospodářství o výměře do 3 až 4 hektarů. Pojem „domkář“ se částečně překrývá s termíny „chalupník“ nebo „baráčník“.
V některých oblastech se vyskytovalo pojmenování „dvořáci“. Tito lidé pracovali na statcích („dvorech“), zatímco domkaři ne. Ovšem všichni, domkaři i chalupníci, měli povinnost vykonávat tzv. ruční robotu – na rozdíl od sedláků, kteří museli robotovat s potahem.
Koncem 18. a počátkem 19. století přibylo drobných usedlostí, a domkaři se tak stali početnou skupinou.
Vedle domkařů, kteří vlastnili nemovitost, existovala ještě skupina „bezzemků“, kteří hospodařili na panském. Označovali se jako „dominikální domkaři“.
Domkáři někdy měli kromě panské půdy k dispozici i obecní nebo rustikální půdu, kterou měli obhospodařovat. Ti se pak označovali jako „domkaři obecní“ či „rustikální“. (Viz také heslo Chalupník.)