Kde všude můžeme pátrat po našich předcích z pohodlí domova:

Převážně matriky, někdy již i soupisy obyvatel
(jihočeský kraj), kroniky (plzeňský a jihočeský),…

www.portafontium.cz – plzeňský kraj

www.digi.ceskearchivy.cz – jihočeský kraj

www.ebadatelna.soapraha.cz – středočeský kraj

www.actapublica.eu – jihomoravský kraj

www.archives.cz – opavský kraj

www.vychodoceskearchivy.cz  – východočeský kraj

www.ahmp.cz – Praha

www.nacr.cz– Národní archiv (židovské matriční knihy aj.)

www.familysearch.org – celý svět

Genealogie pohledem slovníku naučného

Z Ottova slovníku naučného:

Rodopis čili genealogie, v nejširším smysle nauka o vývodě jakýchkoli věcí (na př. řečí, zvířat, bylin), obyčejně však pomocná věda dějezpytná, která vyličuje posloupnost, vývoj a příbuzenství jednotlivých rodin a to z té příčiny, aby se tím vysvětlil vliv jednotlivcův aneb celých rodin na některé záležitosti působící nebo jisté právní poměry. Rozděluje se na část‘ theoretickou‘ a ‚praktickou‘, z nichž ona obsahuje pravidla a tato důsledky. Rodopis hledí především k panujícím rodům, poněvadž působení jejich bylo nejmocnější, a je velmi důležitýv příčině právních poměrů posloupnosti. Také šlechtický r. má svou důležitost pro zemské a místní dějiny (což nejlépe shledati jest, srovnávají-li se díla Palackého s pracemi jeho předchůdcův i vrstevníkův), jako i pro jisté právní poměry (statky nápadní neb fideikommissy), a z té příčiny jest r. důležitý i pro právníka. Pravidla povšechná vypisují se v článcích Pokrevenství a Příbuzenství (v. t.). Ve staročeských zvyklostech vyskytují se kromě toho některé zvláštnosti, které pro toho, jenž o českém r-e pracuje, jsou velmi důležité. Každý pokrevenec mužského pohlaví s otcovy strany slove strýc {v užším smysle otcův bratr), ženského pohlaví teta. Mužský člen s matčiny strany slove ujec. Synové dvou bratří nazývali se bratři strýčení; jestliže jeden pošel ze sestry, bratří tetění. Slova otce, máti a bratr kladou se často jen ze zdvořilosti a k tomu třeba prohlédati též při rodopisném badání. Posloupnost jednotlivých rodin lze vypisovati buď souvisle a jednotlivá udávati data i s doklady, ale pro snadnější přehled zdělávaly se tabule způsobem takovým, že první člen byl dole a rozrozeni šlo nahoru, tak že vypsání se podobalo stromu, který nezřídka také přimalován. Odtud pochází název arbor genealogica čili rodokmen (v. t.), avšak v moderních tabulkách vždy je psán předek na nejvyšším místě. Prameny rodopisu jsou též, jako u dějepisu, ale vždy třeba přihlížeti s náležitou soudností; pomocné vědy dějepisu jsou též pomůckami pro rodopis. Rodopis náleží k vědám nejstarším. U starých Židů byl velmi vyvinutý cit pro r., jak svědčí několik míst v bibli. To lze i říci o jiných národech východních. U Římanů poprvé se objevuje snaha vybájiti slavné předky; v nesvědomitém tom jednáni následovali národové románští a germánští ve středověku a nejvíce kvetlo toto šejdířství v XVI. a XVII. stol., jsouc podporováno patolízalstvím darebných lidí, kteří neumělost a nemožnost nahrazovali výmysly, dovádějíce předky někdy na trojské hrdiny, ba i na Adama. Proslulým v té příčině jest Ruexnerovo díloTurnierbuch(1527). Nápravu způsobili Francouzi, zejména du Chesne (+1640), Hogier {+1660), Lancelot le blond a jiní. V Němcích povznesli rodopis (v XVII. stol.) hlavně Ritterhusius a Spener. Z XVIII. a XIX. stol. jest mnoho dobrých děl rodopisných. Přední pracovnici v té příčině byli Huebner, Gebhardi, Gatterer, Koch, Hopf, Behr, Cohn, Grote, Oertel. Rodopisné tabulky k dějinám slovanských národův sestavil V. Křížek. Ze zvyku přidávati kalendářům seznamy rodin panovnických a šlechtických vyvinul se způsob vydávati sbírky takové o sobě. Tak povstal r. 1764 Gothajský genealogický kalendář knížecích rodin, který se vydává posud. Téhož původu jsou příruční knihy hraběcích a panských rodů, jež vydává Justus Pertbes v Gothě. Konečně sluší uvésti příruční knihu šlechtických rodin, jež se vydává v Brně. Všechny tyto knihy jsou vzácnými prameny genealogických studií, obsahujíce časem celé články rodopisné. – v Čechách dsky zemské, jež shořely, byly nepřebranou studnici pro r., prvním všeobecným archivem šlechtickým. Pokud nestačily, pomáhalo se svědectvím starých lidí. V jednotlivých rodinách udržovaly se zápisy rodinné, jež bývaly pramenem vývodův psaných v zámcích a kostelech. První zpracování soustavné vycházelo od Bartoloměje Paprockého. Užil šlechtických archivův tehda hojných (viz „Věstník Král. spol. nauk“, 1890 a 1891), z nichž nám zachoval vzácné výpisky věcí ztracených. Žaluje ovšem také na nepřístupnost U některých rodin. Sice práci svou založil na titulářích. Paprocký byl badatel nekritický, což U něho lze omluviti, nebylť roditý Čech. Maje vědomost o společném původu Slovanův, přenášel tuto myšlenku i na panské a vladycké rody, jako by se byly rozrodily i do Čech i do Polska. Nemalou zásluhu má i tu, že pojal do svého badání i Moravu a Slezsko. Tvůrcem vědecké genealogie jest Vác1av Březan, jenž založil badání své hlavně na dokladech listovních a svoje výpisky okořenil vrozeným svým vtipem. Jest úžasné, jak pilně probral nejen sbírky svých pánů (z Rožmberka), nýbrž i jiných. Bohužel spisy jeho, jež by byly nejpokročilejším národům vzácnou památkou, nejsou vydány (rukopisy v Třeboni Krumlově, Rajhradě a museu kr. Č.). Šlechetný Bohuslav Balbín věnoval r-u veliký svazek svých Miscellaneí sebrav drahně vývodův U svých šlechtických příznivcův, které mají cenu nestejnou, založeny jsouce i na Hájkovi i na ničemných výmyslech lichotníkův. Také scházelo mu soustavné badání heraldické, kterého Březan se nespouštěl. Výtečným a pilným badatelem byl P. Vincentius řádu sv. Augustina na Novém m. Praž., z jehož spisů zachovala se zajímavá snůška (univ. bibl. praž. XVII F 35). v XVIII. st. vynikli Vunšvic (sbírky v zem. arch.) a Frank (sbírky v Roudnici) rozsáhlými studiemi genealogickými, které pocházejí z větší části z rodinných pamětí a jiných dokladů prameně sebraných. Schoenfeldovo museum heraldicko-genealogické mělo býti předním nalezištěm pro r., ale rozprodáním jeho zmařen prvotní úmysl. Tvůrcem novověké genealogie jest Fr. Palacký. Pronikavému jeho duchu neušly chyby předchůdcú a proto založil nejstarší rody Čech a Moravy jen na listech, letopisech a pečetích. Ačkoliv pak výsledky badáni jeho od té doby hýbáno, přece jen z tvrdé kamenné stavby hnul se jen některý kamínek. Nemálo přispívali k soustavnému r-u Rybička aSvoboda, jejichž práce o šlechtě z Čech, Moravy a Slezska v  Riegrově Nauč. Slov. uložené jsou výsledky dlouholetého badání a vydatnými pomůckami. M. Kolář sebral hojně pamětí o šlechtě pocházející z plzeňského kraje, z nichž několik sepsání vytištěno v tomto Slovníku (písmena A-K). Nemalou zásluhu získal si Č. Zíbrt svou bibliografií, sebrav a svědomitě roztřídiv všechna sepsání posavadní
add.: Ottův slovník naučný, díl XXI., str. 881 a násl.
Z Masarykova slovníku naučného, Praha 1932:
Rodopis, genealogie (z řec.),
je nauka o rodech a rodinách, jež se zabývá zkoumáním a líčením jejich příbuzenského složení a z  něho vyplývajících poznatků i důsledků po stránce biologické, historické, sociologické, právní atd.
Rodopisné bádání vychází od jedince – příslušníka rodu buď jako ploditele (rodiče) nebo jako zplozeného (zrozeného), a podle toho zkoumá jeho vztahy buď k jeho předkům (ascendentům) nebo k jeho potomkům (descendentům). Souhrn předků jednotlivcových, jejichž počet se od generace ke generaci zdvojnásobňuje (2 rodičové, 4 dědové a báby, 8 pradědů a prababiček atd.), sluje vývodem. Vzrůstaje takto řadou geometrickou, dochází teoretický počet předků každého jednotlivce takové výše, jaké nikdy nedosáhl součet všeho lidstva na zemi. Ve skutečnosti totiž sňatky bližších nebo vzdálenějších příbuzných mezi sebou způsobují, že se tytéž osoby ve vývodu každého jednotlivce vyskytují dvakráte i vícekráte, čímž se teoretický počet předků zmenšuje. Tento zjev se nazývá ztráta předků(implex); je tím větší, čím bližší bylo příbuzenství mezi jednotlivými předky, kteří vstoupili v sňatek. Vývod býval dříve hodnocen zejména po stránce právní, když šlo o nástupnictví na trůn, svěřenectví, rozličná důstojenství duchovní nebo světská, požitky nadační, kde nárok předpokládal původ od určitého počtu předků (4, 8, 16, 32 atd.) jistým způsobem kvalifikovaných (šlechtických); v dnešní době je vývod důležitou pomůckou v rodopisném zkoumání biologickém a sociologickém, ukazuje vlivy dědičnosti a znázorňuje vzájemné prostupování nejrozmanitějších vrstev společenských v jednotlivých rodech. Potomstvo jednotlivcovo (páru jedinců) se zahrnuje v rozrod, jde-li o všechny potomky po meči i po přeslici, nebo v rodokmen, přihlíží-li se toliko k potomstvu členů mužských (t.j. k osobám – podle dnešního práva – téhož jména rodového).
Rodopis, který se zabývá vývojem rodů a jejich působením po kterékoliv stránce, zoveme rodopisem odvozeným. Studium rodopisu má vedle svého významu pro nejrozmanitější obory vědní též svou praktickou cenu výzkumem dědičnosti v jednotlivých rodech a pro poměry právní (právo rodinné, nadace, dědictví –  v monarchiích právo nástupnické atd.).
Rodopis pomáhá udržovati tradici a po té stránce nemůže býti přezírána jeho velká důležitost výchovná a mravní nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celek národa a státu. Vědění o předcích se dlouho zakládalo na podání ústním, později přecházelo genealogické myšlení a cítění po prvých výtvorů literárních. Římané vytvořili přesnou soustavu rodinného práva. Dějepisectví bylo dlouho z velké části rázu rodopisného, obírajíc se většinou dynastiemi, jejich rodovými zájmy a snahami, pak také působením rodů velmožů. Humanismus vzbuzuje širší rodopisný zájem, ale jednostranný a nekritický – teprve století následující s vývojem historického kriticismu přinášejí rozkvět studia rodopisného, jež až do konce XIX. věku je obyčejně prohlašováno za pomocnou vědu historickou. Na nové základy, zejména přírodovědecké, staví rodopis O. Lorenz a odtud se počíná rozmach moderního rodopisu, zkoumajícího příbuzenské vztahy a z nich vyplývající důsledky U lidí všech, nikoli jen U jistých vrstev a tříd.
U nás prvním genealogickým spisovatelem jest Polák Bartoloměj Paprocký, nad nějž však kritickým smyslem vyniká a zakladatelem českého rodopisu zván býti může Václav Březan; z dalších českých rodopisců vynikl Bohuslav Balbín. Rodopisem se zabývali všichni naši historikové. František Palacký položil základy staršího rodopisu české šlechty, po něm Ant. RybičkaM. Kolář a zejména A. Sedláček, nověji J. V. Šimák J. Volf jsou předními českými genealogy. Speciálnímu studiu rodopisu, zvláště historicky-popisného, se od 1929 věnuje Rodopisná společnost československá v Praze, jež vydává svůj časopis. A. Markus